Kamenné aleje v Carnaku vybudovala v mladší době kamenné (období 5000 až 3000 let př. n. l.) tehdejší společenství, která se věnovala chovu dobytka a zemědělství. Zde v Carnacu to jsou vztyčené kameny uspořádané do řady, které jsou spojeny s megalitickými kruhovými útvary a uspořádány do rovnoběžných uskupení. Tyto kamenné konstrukce, tvořené řadami menhirů a kamennými ohradami, jsou začleněny do megalitické krajiny, v níž se nacházejí osamělé menhiry (v bretonštině "dlouhý kámen"), individuální hrobky (mohyly) a hromadné komory - dolmeny (v bretonštině "kamenný stůl"; pohřební komora často spojená s pohřební chodbou a vymezená horizontálně položenými kameny).

Pověst o svatém Kornéliovi hovoří o zkamenělém římském vojsku, místní legendy pak vyprávějí zkazky o tajemných kamenech, vědci z počátku 19. století pak měli za to, že se jedná o keltské chrámy. Díky vědeckému přístupu Prospera Mérimée, který měl na starosti dozor nad historickými památkami, se francouzský stát rozhodl v roce 1830 pro strategii odkupování a ochrany megalitických památek. V průběhu 20. století probíhaly v této historicky cenné lokalitě restaurátorské práce a úpravy, díky nimž dnes můžeme lépe porozumět architektonickým počinům stavitelů mladší doby kamenné.